Terri-Terísek (Nebelvír)

Vlak se rozjede. Nina se uvelebí na sedadle. Pořád tomu nemůže uvěřit, ještě před týdnem byli s Dodem úplně normální děcka. Žili s jejich chůvou Ljubou, které přezdívali Pusinko. Ninu i Doda má moc ráda, akorát si o ně dělá (Nina si myslí, že přehnaně) velké starosti. Když jim přišli dopisy, že jsou přijati do Bradavic, do školy čar a kouzel, Pusinka je nechtěla pustit. Myslela si, že je to příliš nebezpečné. Nakonec jsou ale tady a jedou do Bradavic studovat magii! „To je prostě úžasně!“ „Co je úžasné?“, zeptá se Niny Dodo. Nina si ani neuvědomila, že to řekla nahlas. „No přece, že jsme tady?“, zvolala radostně. „Psst,“ zasyčela na Ninu nějaká holka, o které se Nina domnívala, že je tak začtená do časopisu, že je nevnímá. Nina protočila oči v sloup a vytáhla hůlku, kterou posledních pár dní nosila pořád u sebe. Potom otevřela svoji učebnici Přeměňování pro 1. ročník od Jacka Darwayse. Najednou se otevřely dveře kupé. „Promiňte, je tu volno?“. Nina přikývne. Nějaká dívka vejde do kupé. „Já jsem Roxy,“ představí se. „Ahoj, já jsem Nina a toto je můj bratr Dodo“, usměje se na ni Nina. „Já jsem Fiora,“ ozve se spod časopisu. „Co to čteš?“, zajímá se hned Roxy. „Co je v čarodějném světě in“, odvětí Fiora. Vzápětí se na sebe zašklebí. „Promiň, nepoznala jsem tě,“ řekne omluvně Roxy, „asi jsem doufala, že i jiná holka je tak potrhlá a čte tu blbost,“ dodá uštěpačně. „Roxy, to není žádná blbost,“ ohradí se Fiora.

Nina se na ně tázavě podívá. „Jsme sestry,“ řekne poněkud zbytečně Roxy. Obě dvě mají blonďaté lokýnky a pomněnkově modré oči. Vzápětí  se ale Roxy změní. Z dlouhých, světlých lokýnek se stanou brunetové krátké vlasy svázané v roztomilých culíčkách. Nina na ten výjev civí s vykulenýma očima. „Jsem metamorfomág,“ vysvětlí Roxy, „můžu změnit vzhled. Někdy toho se sestrou využijeme. Jindy jsem ale fakt ráda, že nejsem jako ona.“ „Vy jste tedy dvojčata?“, zeptá se Nina. „Tak,tak,“ přisvědčí trpce Fiora. „Jednovaječná,“ doplní Roxy. Nina se usměje. Měla trochu strach, že nezapadne. Jejich rodiče přeci byli kouzelníci, ale Nina o tom nevěděla, stejně jako netušila o čarodějném světě. „Tak co, jak se těšíš do školy?“, zeptá se jí Roxy. „Jo, těším,“ přikývne nepřítomně. Právě totiž přemýšlí o svých rodičích. „My s Fiorou už se těšíme hrozných řadu let, když se z Bradavic vrátil náš bratr Edward. Doufáme, že budeme v Nebelvíru,“ povídá nadšeně Roxy. „Co je to Nebelvír?“, podiví se Nina. Roxy se zatváří udiveně, „Tvoji rodiče jsou mudlové?“ „Ne, moje rodiče jsou oba dva čarodějové, ale pořád dělají nějaké výzkumy. Ani s nimi nebydlíme. Bydlíme s Pusinkou, to je naše chůva. Naše teta Carmen by měla být naše opatrovnice, ale…“, zarazí se. Roxy pochopí, že o tom nechce mluvit. „Aha. Nebelvír je jedna z kolejí v Bradavicích.Jsou čtyři: Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. A, poslyš, víš kdo je to Harry Potter?“ „Kdo?“ „Harry Potter je jediný člověk, který zůstal naživu!“ „Cože?“ „Roxy, když už to povídáš, musíš začít od začátku,“ ozvala se Fiora. Roxy si Fiořiny poznámky nevšímala a pokračovala: „Byl jeden zlej čaroděj. Ostatní se ho dost báli, dokonce ani nevyslovovali jeho jméno. No, a on… é, prostě zabíjel lidi no a tak. A jednou chtěl zabít malý děcko a nepodařilo se mu to…“ „Roxy!“, přerušila ji Fiora, „toho se tedy Nina dozvěděla. Nemůžeš to říct třeba tak, že to byl černokněžník a chtěl dostat rodinu Potterových, jenže nevěděl kde je a potom to zjistil takže zabil Jamese Pottera, potom Lily Potterovou ale jejich ročního syna Harryho zabít nedokázal.“ Roxy už otvírala pusu, aby jí něco kousavého odpověděla, ale nakonec si to zjevně rozmyslela. „V pořádku, už toho o něm vím dost. No, a co se třeba v těch Bradavicích budeme učit?“, změnila Nina téma. „Obranu proti černé magii, lektvary, přeměňování, astronomii, bylinkářství…“, vypočítávala Roxy na prstech, „ale stejně, nejlepší je famfrpál.“ „Famfrpál?“, vytřeštila Nina oči, „co je zase tohle?“ „Famfrpál je nejlepší hra na světě. Hraje se na košťatech.“ Začala Nině vysvětlovat pravidla famfrpálu. Dveře kupé se opět otevřou a do kupé vtrhne nějaký kluk.

„Prosím, nemohli byste mi pomoct hledat krysu?“, zeptá se. „Ne, krysu ne,“ vyjekla Fiora. „Samo,“ odpověděla nadšeně Roxy a tázavě se podívala na Ninu. „Jistě,“ kývla Nina a pak se otočila na bratra. „Jdeš taky, Dodo?“ Dodo, který si doteď kreslil ve svém bločku a holky vůbec neposlouchal, sebou trhl. „C-cože? K-krysa? J-já tady r-radši z-zůstanu s F-fiorou,“ vykoktá nakonec. „Zbabělci,“ ušklíbne se Roxy. Ten kluk Ninu s Roxy zavede někam na druhý konec vlaku a řekne, že tam někde se mu ztratila. Najednou uslyší vykřiknutí: „Áááá, krysa!!!!“ „Jé, promiň, Marietto, ta je moje,“ řekne omluvně ten kluk. „Ještě jednou, Toby, a zabiju tě,“ řekne zlostně Marietta. Nina s Roxy se radši vzdálí. „Kampak?“, uslyší za sebou. Stojí tam asi o hlavu vyšší kluk, než byly ony. „Vy jste určitě prváci, co?“, zeptá se posměšně. „No a?“, odsekne Roxy a zkříží si ruce na prsou.Najednou se začíná měnit. Vypadá jako nějaká velmi přísná učitelka v menším vydání. Ten kluk se zatvářil vyděšeně, každopádně na Ninu nenávistně zasyčel: „Ještě se uvidíme!“ a zmizel z dohledu. Nina s Roxy se vrátily do kupé. Když se jich Fiora s Dodem, oba dva rudí až za ušima, zeptali, jestli tu krysu našli a kde jsou tak dlouho, obě dvě se na sebe jenom usmály a neřekly ani slovo. Zbytek cesty proběhlo v pohodě a Nina se těšila, co dalšího v Bradavicích zažije.