Vznik hvězdy

Vše začalo už strašně dávno, kdy byl vesmír poměrně mlád, ale dovoloval již slučování atomů. V této době byl vesmír vyplněn prachem a plynem ještě se nenarozených hvězd. V této kolébce, v níž se hvězdy počaly rodit, došlo k tomu, že se počal prach a plyn pozvolna slučovat, houstnout, kondenzovat, kumulovat se do větších oblastí atd., čímž dal podnět ke vzniku mezihvězdného zárodku budoucí hvězdy první generace, která vzniká následovně. Drobná zhuštěnina směsi plynu a prachu začne na okolí působit tlakem záření. (Každý elektron, proton, či neutron vyzařuje určitý druh záření, jenž je nepatrně hmotný. V lidském měřítku je toto záření více než zanedbatelné, ale při takto malých rozměrech měl významný faktor.)

Toto záření vykonávalo na okolí tlak a tím dávalo do pohybu okolní tělíska, jež se začala postupně srážet a spojovat. Až později došlo k tomu, že gravitační síla převzala rozhodující faktor na vzniku hvězdy při dosažení potřebné hmotnosti.

Když gravitační síla převezme rozhodující vliv na tvorbě nové hvězdy, začnou se v nitru zárodku uplatňovat další fyzikální zákony, podle nichž dochází ve stále se zvětšující "kouli" ke zvyšování teploty, což je zapříčiněno stále se zvětšujícím tlakem, který začne stlačovat látku uvnitř "koule" stále více k sobě a zhušťovat ji tak do menšího objemu. Dále se s rostoucí teplotou uvnitř zárodku začne zrychlovat i pohyb jednotlivých atomů a molekul, který zapříčiní vznik "nečistot", které zabraňují, aby se vznikající hvězda rozpadla vlivem zvětšujícího se záření, které vzniká jako vedlejší produkt stále rostoucí teploty.

Tento paradox se dá přirovnat k naší ledničce, kde když chceme, aby chladila, musíme v ní vlastně zatopit. V zárodku vznikající hvězdy slouží jako toto chladící zařízení takzvané Maserové záření. Což vede ke vzniku prvotních hvězd tzv. Protohvězd.