Mandragora lékařská

Mandragora lékařská 
(Mandragora officinarum)
 
Čeleď: Lilkovité

Užití: rostlina byla ve starém Egyptě označována jako symbol lásky (v Bibli a knize Genesis se o ní dokonce hovořilo jako o jablíčkách lásky), v oblasti Palestiny sloužila jako afrodiziakum a v dalších případech byla používána jako účinný lék např. jako anestetikum, hypnotikum, k léčbě spálenin, jizev, otoků a pohmožděnin, .... Díky faktu, že např. králíci, ptáci a plži, na rozdíl od lidí, jsou značně odolní vůči tropanovým alkaloidům (které tato rostlina, stejně jako další lilkovité rostliny, obsahuje), využívalo se jí zejména ve středověkém travičství - jelikož maso zmíněných živočichů se stává po požití látek jedovatým.

V dnešní době se mandragora příliš nepoužívá. Je účinná při léčbě cukrovky a vysokého krevního tlaku. Některé její alkaloidy potlačují růst a aktivitu nádorového bujení, zvláště leukémie.

Charakteristika:
- vytrvalá bylina bez stonku
- silný, vidlicovitě rozvětvený kořen (někdy značně antropomorfní - připomínající lidské tělo).
- listy vyrůstající přímo z kořene; jsou veliké, řapíkaté, svraštělé, vejčité, celokrajné nebo pilovité až 30 cm dlouhé.
- z růžice listů vyrůstají hrozny květů, které jsou zvonkovité, 3 cm dlouhé a mají zelenobílé, fialové nebo namodralé zbarvení.
- bobule jsou kulovité nebo vejčité, dužnaté a silně aromatické a obsahují značné množství drobných semen.

Výskyt: ve středověku se začíná pěstovat ve střední Evropě. Lidové pojmenování "šibeničník" či "ďáblova panenka" získala podle místa svého výskytu (pod šibenicí), protože lidé věřili, že jedině tam může vyrůst. Navíc tvarem kořene připomínala lidské tělo a její sběr byl považován za nebezpečný, protože kořen mohl vykřiknout a zabít osobu, která ji ze země vykopávala.

Rozšířena je ve Středomoří, zvláště v Řecku a na Blízkém východě. S dalšími druhy se setkáme od Středomoří po Himálaje.